Nerad bych se mýlil, ale tohle je záležitost vysloveně a výhradně jen pro zasvěcené. Dost dobře si totiž nedovedu představit, jak by mohla oslovit někoho, kdo s MORIORRem neměl nikdy nic společného. A na tom vlastně remasterovaná reedice (mohu-li to tak nazvat) demo nahrávky „Cholera“ a záznamu z  vystoupení kapely na památném koncertu „Death Metal Session II.“ z těsně předrevolučních časů stojí a padá.

Pokud si ji pustíte nepřipraveni, pravděpodobně se jejím hracím časem daleko nedostanete, a ještě dlouho poté si budete pod vousy bručet něco o totálním a šedivě nudném metalovém pravěku. Pokud si ji ale naopak pustíte připraveni do nejmenšího detailu, tedy zejména jako zasvěcení a oddaní pamětníci „oněch časů“ (nebo dokonce vlastníci předmětných záznamů v jejich původní podobě a vydání), pak vás to nejspíš pohladí na srdíčku a na duši. A nejkrásnější na tom všem je, že je to tak moc slyšitelné, že jsem k takovému závěru došel i já, který bych sám sebe ve vztahu k MORIORRu označil jako úplně neutrálního, neboť nejsem ani bez jakékoliv znalosti a mírné příchylnosti ke kapele, ale nejsem jí také ani trochu na věky zaprodán. Důvod je prostý – v podání MORRIORu jsem totiž až doteď znal přesně tři skladby, a to (a zasvěcení už vědí) „Termonukleární jatka“, „Vendeta“ a „Extremní kreativita“, neboli skladby, které kapelu reprezentovaly na raných polistopadových samplerech „Ultra Metal“ (1990) a „Death Metal Session“ (1991). A všechny tři mi byly se svou bohatou a šťavnatou (na svou dobu, pochopitelně) porcí tuzemského dřevního heavy – thrash  – death  metalu  nadmíru sympatické, to přiznávám. O zbytku repertoáru MORIORRu (který je, alespoň na tomto CD, přesně takový, jak si onu výše popsanou stylovou krabičku představíte) jsem ovšem až doteď mohl jen neúspěšně polemizovat a stejně neúspěšně bych se také zřejmě pokoušel najít v něm po šestnácti letech zatraceně spěšného hudebního vývoje cosi alespoň trochu přitažlivého. Takže to prosím berte tak, že platí, co už jsem říkal v úvodu – „Cholera/Death Metal Session II. Live“, to je nahrávka, kterou buď vezmete všemi deseti, anebo jí věnujete jen jeden jediný nenápadný a nechápavý pohled. Jistěže ano. Vždyť ono je to tak průzračné, že už by to ani průzračnější být nemohlo.